Rozhovor s Honzou Čechem

13.5.2021

Přinášíme rozhovor s Honzou Čechem, který byl součástí pravidelného zpravodaje OFS HK.

U dětí mi chybí motivace k přirozenému pohybu

Jan Čech – trenér třebešské U-15 hodnotí posun, který výchova mladých fotbalistů za dvacet let udělala a prozrazuje, co si podle něj mají hráči z fotbalu odnést.

Týden se mohlo trénovat pouze ve velmi omezeném režimu. Ve dvojicích a s rozestupy. Dal se takhle naplánovat plnohodnotný trénink?

V našem případě to naštěstí nebylo tak složité, protože těch kluků máme dohromady čtrnáct, z toho dva jsou brankáři. Takže se to dalo docela dobře na ty dvojice rozdělit a celý prostor na hřišti využít. Nicméně jsme ale rádi, že to bylo jen ten jeden týden, protože dlouhodobě by to bylo určitě daleko složitější.

V jakém stavu se hráči po tak dlouhé pauze do tréninku zapojili?

Rozhodně nás potěšilo, že nikdo z kluků s fotbalem neskončil a do tréninku se zapojili všichni. Stav oproti podzimu ale byl rozdílný (směje se). Někteří hráči se přes zimu připravovali svědomitě, ale někteří bohužel nedělali vůbec nic.

Takže hlavní problém vidíte ve fyzické kondici?

Určitě, protože už se jedná o věkovou kategorii, která hraje na celé hřiště, tak to bude vidět o to víc. Navíc tohle jsou kluci, kteří mají přecházet do mladšího dorostu. A vzhledem k tomu, jak dlouho nám tahle pandemie trvá, tak mnozí hráči odehráli na velkém hřišti jen velmi málo zápasů a teď tedy mají přecházet do fyzicky velmi náročné věkové kategorie. Takže v tom určitě vidím největší problém. Samozřejmě uvidíme, až bude možnost tréninku na herní návyky, jestli i tam budou nějaké výraznější rozdíly.

Mohly individuální tréninky alespoň po fyzické stránce nahradit ty klasické?

Individuálním tréninkem se určitě fyzička dala udržet, nicméně herní kondice je přeci jen trochu odlišná věc než běhání po lese. A musíme si to říct narovinu, bylo to velmi dlouhé. Navíc mluvíme o klucích, kteří jsou právě v pubertě a někteří prostě tu vůli v sobě nemají, aby se donutili svědomitě sami trénovat.

Jak jste se snažili udržet motivaci hráčů?

Snažili jsme se dělat i třeba nějaké tipovací soutěže o ceny, aby kluci alespoň sledovali fotbal v televizi a úplně na něj nezapomněli. Ale jak říkám, u některých ta reakce na to byla kladná a někteří s námi přes zimu prakticky nekomunikovali. Bylo to hodně rozdílné. Takže i proto nás příjemně překvapilo, že jsme se teď na těch trénincích sešli všichni.

Jaké je vaše povolání, když zrovna netrénujete?

Jsem učitel angličtiny.

Učil jste někdy svého žáka?

Spoustu! (směje se) Ale kromě občasných fotbalových debat ve škole na tom nevidím nic nějak extra speciálního.

Jak jste se k trénování dostal?

To už je hodně dávno, přes dvacet let. Měl jsem zdravotní problémy a musel jsem si dát rok od hraní fotbalu pauzu. Tehdejší předseda mi nabídl, jestli nechci trénovat družstvo mladších žáků, které se v té době docela rozpadalo. Mě to chytlo a zůstal jsem u toho.

Co všechno se za tu dobu změnilo?

Všechno. Třeba tenhle náš třebešský areál vypadá úplně jinak než před těmi dvaceti lety. Jsem hrozně rád, že se sem podařilo přivést lidi, jako je třeba předseda Martin Zbořil, kteří tomu věnují spoustu času a podařilo se z toho udělat opravdu krásný areál. Protože když jsem tady začínal, tak jsme byli Hradci víceméně pro smích. Teď patříme mezi největší oddíly v kraji a zázemí tomu náležitě odpovídá.

Vyvíjí se podle vás výchova mladých hráčů správným směrem?

Rozhodně ano. Například dřív se už v mladších žácích hrálo na velké hřiště, což pro ty děti nebylo dobré. Stávalo se třeba, že v tom týmu se chytli pořádně akorát dva hráči, kteří ten tým táhli a ono to stačilo. Naopak dnes ty menší hřiště vedou k tomu, že jsou hráči víc v kontaktu s míčem a je to celkově daleko fotbalovější. A hlavně se zapojí do hry opravdu všichni.

A z hlediska přístupu dětí a rodičů se něco změnilo?

Z hlediska přístupu rodičů asi ne, tam moc rozdíl nevidím. Děti se ale změnily. Hlavně motivace k přirozenému pohybu mi u nich často chybí. Dříve se kluci hýbali mnohem víc sami od sebe, naopak dneska je trénink kolikrát jejich jediný pohyb.

Co se svým svěřencům snažíte předat?

Určitě smysl pro fair play. A aby si uvědomili, že to dělají v první řadě pro sebe a že kolektivní sport jim může přinést spoustu krásných zážitků a kamarádů na celý život. Co by si potom do života také měli odnést je fakt, že ty sportovní výsledky jdou ruku v ruce s jejich tréninkem a přístupem.

Vy jste si vyzkoušel trénovat různé soutěže, tak v čem je zrovna divize specifická?

Pro nás z pohledu Třebše je specifická v tom, že jsme asi jediný tým, který v mladších žácích nemá zastoupení v žákovské lize. Takže u nás v téhle kategorii kluci hrají na úrovni krajského přeboru, kde se umisťují na špici. Pak ale ve starších žácích přejdou do divize a najednou proti nim nastupují všechno hráči, kteří si žákovskou ligou prošli. A ačkoli se třeba v tabulce nacházeli vzadu, tak byli zvyklí na úplně jiné tempo než my z krajského přeboru. Takže nám většinou trvá zhruba rok, než si to všechno sedne a než si hráči zvyknou na divizní tempo.

Kdybyste mohl v mládežnickém fotbalu změnit jednu věc, co by to bylo?

Nad tím jsem úplně nepřemýšlel. Myslím si, že se mládežnický fotbal v poslední době vyvíjí správným směrem. Možná jediné, co bych změnil, tak občas bych chtěl vidět nějaký větší vzájemný respekt mezi trenéry. A nejenom mezi trenéry, ale i směrem ke klukům. Někdy je to zbytečně vulgární, a to na hřiště nepatří. Tímhle bychom měli jít dětem příkladem a když potom pokřikujeme na rozhodčí nebo na jiné trenéry, tak pro ně dobrým vzorem rozhodně nejsme.

Kdyby se tam přidávala citace, tak by to asi mohlo být tohle:

„Kolektivní sport dětem může přinést spoustu krásných zážitků a kamarádů na celý život.“

Připoj se k nám
Zpět